Ze života

Jak zničit sebelásku

Malé dítě nemá se sebeláskou nejmenší problém. Jsem přesvědčena, že jejich lásku k sobě a víru v sebe ničíme my dospěláci. Teď si uvědomuju, že to tak bylo i u mne.

Bylo to na základní škole, hodina rodinné výchovy nebo tak něco. Měli jsme na papír napsat co se nám na nás fyzicky líbí, co se nám nelíbí a kdo je naším vzorem. Pro mě to byl ten nejtěžší úkol, protože takhle jsem o sobě do té doby nepřemýšlela. Nehledala jsem na sobě to hezký ani to ošklivý. Nesrovnávala jsem se s ostatními. Nebyla jsem nespokojená, milovala jsem chodit ven s kamarády a dělat hlouposti, vlastně jsem neměla čas se nějak pozorovat. Ale bylo to školní zadání, rozhlédla jsem se po třídě a všichni psali jako diví.

Jsem divná? Jakože nemám co psát? Co teď? Hodně, hodně jsem se zamyslela. Napsala jsem, že nesnáším svoje chodidla. Tenkrát jsem na nich měla bradavici. Myslím, že se to pak anonymně vybíralo a učitelka se ke všem našim problémům citlivě vyjadřovala. Nevnímala jsem ji. Pořád jsem myslela na to, co na sobě doopravdy nemám ráda. Tahle lekce mě naučila jediný – je v pořádku o sobě pochybovat a je v pořádku na sobě něco nenávidět.

S druhou částí úkolů jsem měla podobný problém. Já mám mít vzor? Já se nechci chovat ani oblékat jako někdo jiný. Já se chci žít svůj vlastní život. Od spolužáků se tu objevovali jména celebrit jako Hilary Duff, Olsenky nebo Tom Cruise. Žádnou celebritu jsem neznala tak dobře na to, abych se ztotožnila s jejím chováním a tak jsem nejspíš napsala někoho z rodiny. Nejspíš mamku. Tahle lekce mě naučila, že je správné nebýt sám sebou a je správné chtít být jako ostatní.

Právě teď mám rozečtenou knížku Bez Filtru od Kristýnky. A nespíš právě ona je spouštěčem těchto myšlenek. Vlastně určitě to je ona. Přemýšlím nad tím, že někomu tahle hodina rodinné výchovy mohla být vážně užitečná. Pro mě však ne. V dnešní době bych takovou paní učitelku přála každému. Takovou, která vyzve k anonymnímu přiznání, která poradí a u které se můžete i přestávce zastavit a popovídat si s ní. Dnes se tyhle otázky řeší už pomalu ve školce a má to pak otřesný dopad na vývoj dítěte.

maple-leaves-2895335_960_720

Právě co píšu tyto řádky dávají film Penelope. Slečna ve filmu je se sebou nespokojená, ale jakmile se začne mít ráda, její problém zmizí. Doporučuji pustit dospívajícím dívkám :). Další super film je Jsem Božská. Skvělá komedie nám ukáže, že vše je jen v naší hlavě a z toho co z nás vyzařuje.

Co si o tom myslíte vy? Kdy jste o sobě začali přemýšlet a uvědomovat si nedostatky?

8 komentářů

  • Lucka Stefani

    Myslím, že je to obtížné. Dělala jsem sportovní gymnastiku, tudíž jsem každý den poznávala nedostatky, které mám, ostatní mě na to upozorňovali. Tato zkušenost ve mně ale zakořenila a stal se ze mě perfekcionalosta. Až po dlouhé době jsem si začala uvědomovat, že nedostatky a nedokonalosti jsou to, co nás dělá jedinečnými a není to nic, za co by se člověk měl stydět.. 🙂

  • Tereza Outcry

    Já jsem si také uvědomila, že jako děcko jsem o sobě nepochybovala. I když jsem si toho jako malá zažila dost, tak by mě třeba nikdy nenapadlo dávat si to za vinu. Teď když nad tím zpětně přemýšlím jsem byla sebevědomá, bezprostřední a bylo mi fuk, co si o mně kdo myslí. Nyní jsem taková skořápka, kterou nakřápne úplně všechno. Dávám si za vinu spoustu věcí, za které nemůžu. Sebevědomí mám nízké, skoro neviditelné. A pořád přemýšlím nad tím, co si o mňe kdo myslí. I venku na ulici, v obchodě… Bojím se, že na mě lidi koukaj. Když někoho přistihnu, tak si hned říkám, panebože, určitě mám něco na obličeji, divný vlasy, koukaj na můj pupínek? No, děs. Ale kde to započalo, nevím. Děkuji za tento článek. 🙂

  • Lucienne

    Pěkně jsi to vyjádřila, je to pravda. Děti nemají se sebeláskou problém, předně jsou prostě ony a zbytek tak nějak existuje kolem nich. Jak jsem četla tvůj článek, uvědomila jsem si, že když na mě poprvé ve škole učitelka vybalila nějakou takovou sebereflexi, byla jsem z toho stejně špatná, zmatená a ztracená.
    Je to v pořádku na střední. Samozřejmě, to už jsme ve věku, kdy si ty nedostatky uvědomujeme i bez pomoci ostatních. Ale je špatné to předkládat dětem příliš brzy, protože, jak jsi napsala, je to lekce, která je naučí, že je v pořádku nemít na sobě něco rád.
    Není v pořádku se nemít rád. Je v pořádku si uvědomovat nedostatky, ale ne na úkor té sebelásky. Vždycky je něco, proč se mít rád. A to je to přednější.
    Díky za pěkný článek. 🙂

  • Bára

    Osobně tuším, odkud se vzaly pochyby o sobě samé. Když člověk jako dítě nebo puberťák slýchá „jsi úplně blbá“ nebo „podívej se na sebe, jak vypadáš“ od těch, kdo by ho měli podporovat, něco to v něm nechá. Do té doby jsem byla dítě možná až přehnaně sebevědomé, pak přišla fáze zakřiklé holky, která utíká do knížek. Mám ale štěstí: když jsem se osamostatnila, měla jsem možnost objevovat sama sebe a zjišťovat, co mi jde, v čem jsem dobrá, co na mně mají třeba ostatní rádi. Dneska si myslím, že se mám ráda. Zůstaly mi nějaké pochyby, ale asi ve zdravé míře. Jen občas si říkám: „Hm, lidi si vážně myslí, že to, co dělám, je dobrý? Ale vždyť není. Ne tak moc. Proč se jim to líbí?“

    • UBarciDoma

      Souhlasím, že osamostatnění a hlavně život sama se sebou je to nejlepší co pro sebe můžeme udělat a jak poznat to nejlepai v nás.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí:
Inline
Inline